Kdo nemá peníze, to je docela obyčejný chudák. Protože mu chybí peníze. A protože mu chybí to, co by si za ně koupil, kdyby je měl. Každý tak chce mít peníze. Ale spousta z nás je nemá, ani když se o to moc snaží. Pracujeme, ale co z toho kolikrát máme? Skoro nic. Jenom almužnu, se kterou prý máme vyžít. Ale nevyžijeme. Je tak draho, že to s normálním platem člověka někdy nejde. A čím horší práci máme, tím je to horší. Rukama se moc peněz nevydělá. A kdo si nevydělá, ten skoro nic nemá. A když něco má, pak nejspíš dluhy. Tak už to chodí. Ale dluhy se musí platit, a když není čím? Jak potom sehnat víc peněz a mít na to placení dost? Chcete mít víc peněz?

A chcete jich mít hodně? Tak to abyste si je vydělali. Ale já vás neprovokuju. Dobře vím, že to někdy nejde. A tak vám aspoň něco poradím. Poradím vám, ať si zkusíte vzít půjčku. Někdy to pomůže. Půjčkou všechno zaplatíte. Jenom jí potom taky musíte vrátit. A tak o ní někde požádejte. A na co byste se měli připravit? Na to, že vám jí třeba taky nedají. Záleží na úřednících v bance, jak posoudí vaší situaci. A jestli to risknou a půjčí vám nebo ne. Třeba to vyjde.

A pak budete mít peněz dost. A třeba to taky nevyjde a zůstanete chudí. Ale tak to prostě je. Dokud peníze nedržíte v ruce, je to špatné. A aby to špatné nebylo, co to zkusit u nebankovní společnosti? Možná vám vyjde například americká hypotéka nebankovní a pak už budete v suchu. Tak se dají sehnat ty peníze, které vám možná zrovna chybí. A když je dostanete, budete zase mít na to, na co peníze normálně nemáte. Nebankovní hypotéka je zkrátka pro nás někdy štěstí v neštěstí. Ta nás může zachránit. Můžeme jí dostat nadlouho a můžeme jí splácet po malých částkách a s malými úroky. A to jen za to, že dáme jako záruku nějaký objekt, co ho máme. I za to nám nebankovní společnost pomůže, aby nám nebylo nejhůř.

Znáte někoho, kdo má, vždycky měl a vždycky taky bude mít dost peněz? Myslím, že ne. Těch, kteří peníze vždy v dostatečném množství měli a mají, není zase až tak moc, a záruka, že je člověk bude mít i v budoucnu, v naší společnosti chybí. Ani ti, kdo jsou na tom finančně dobře, nemají jistotu, že to tak vždycky zůstane.

A tak prostě nějaké peníze míváme, ale že bychom s nimi vždy vystačili, to se tvrdit nedá. A kdo to tvrdí, nejspíše lže. Stává se sice, že bez problémů zaplatíme všechno, co se zaplatit má, a třeba si i ještě něco našetříme, ale pravidlem to není. A kdo ví, co nám přinese budoucnost.

A tak už někteří z nás zažili situace, v nichž si museli navíc ještě půjčovat, aby svou existenci zvládli. A nelze doufat v to, že by se to neopakovalo i u ostatních lidí i nadále. Vždycky tu zřejmě bude někdo, kdo bude mít větší potřebu peněz, než kolik si dokáže vydělat a našetřit.

A když tedy dojde na půjčky, sháníme finanční ústav, který by nám pomohl. Třeba nějakou banku, která avízuje, že nám lidem finanční prostředky půjčí. Jenže když ji oslovíme… Chyba lávky. Kdejaká inzerovaná nabídka půjčky sice vypadá hezky, ale bohužel ji provázejí i často nesplnitelné podmínky, a tak mnozí žadatelé jednoduše neuspějí. Když to vypadá, že možná nebudou ochotni nebo schopni splácet, je po nadějích.

A tak je dobře, že máme na našem finančním trhu i nebankovní hypotéky. I za ty se musí pochopitelně ručit, i za ty se platí úroky, což je prodražuje, ale tyto mají ve srovnání s bankovními půjčkami přece jenom přinejmenším jednu zásadní přednost. A to tu, že se za ně ručí nemovitostí, a tudíž tu mohou uspět i v jiných ohledech nedokonalí žadatelé, kteří nějaký nemovitý majetek mají.

A tak není problém sehnat třeba i velké peníze. Které se pak mohou splácet i po hodně dlouhou dobu, čímž jsou takové nebankovní hypotéky snadno zvladatelné.

Již dnes je jasné, že nás digitalizace nemine. V podstatÄ› se bude jednat o pÅ™evedení veÅ¡kerých úředních dokumentů, jako je obÄanský Äi Å™idiÄský průkaz, stejnÄ› jako komunikace, například podávání nejrůznÄ›jších žádostí, z papírové podoby do té elektronické.

 

Na první pohled je jasné, že to má své výhody. V první Å™adÄ› se tím uÅ¡etří velká spousta papíru, a také místa, nehledÄ› na to, že bude mnohem jednodušší mít neustále pÅ™i sobÄ› mobilní telefon, než nÄ›kolik malých kartiÄek.

 

 

Je vÅ¡ak jasné, že tento proces má i své nevýhody. A ty jsou také důvodem, proÄ se jej velká Äást spoleÄnosti v podstatÄ› bojí a je proti nÄ›mu. Faktem vÅ¡ak je, že nÄ›které jejich argumenty rozhodnÄ› nelze brát na lehkou váhu.

 

Tím hlavním je, že zdaleka ne vÅ¡ichni lidé mají přístup k moderním technologiím nebo s nimi umí pracovat. Týká se to pÅ™edevším starých a sociálnÄ› slabších lidí. TÄ›m se tak podstatnÄ› zkomplikuje život, neboÅ¥ si například prokázání totožnosti Äi jen pÅ™edložení kartiÄky pojiÅ¡Å¥ovny u lékaÅ™e pro nÄ› bude velkým problémem, o jednání s úřady nemluvÄ›.

 

 

Další obavy se týkají z toho, že vláda tak získá nad naÅ¡imi dokumenty v podstatÄ› kontrolu. JednoduÅ¡e Å™eÄeno je bude moci zneplatnit, kdykoliv se jí zachce, a bude nás moci s jejich pomocí mnohem lépe kontrolovat.

 

Tento scénář vÅ¡ak není příliÅ¡ pravdÄ›podobný, neboÅ¥ vláda rozhodnÄ› není jednotná, a to jak ta souÄasná, tak ani ta minulá. To je koneckonců také důvod, proÄ máme parlamentní demokracii. Ochrana základních lidských práv je jedním z hlavních důvodů.

 

Je tedy jasné, že digitalizace sebou rozhodnÄ› pÅ™inese problémy, a to pÅ™edevším urÄitým skupinám obyvatel. Tomu se zkrátka nevyhneme a je to souÄástí každé pÅ™echodné doby. Jediné, co můžeme udÄ›lat, je pokusit se ji zmírnit, a to tím, že pÅ™edevším seniory s moderními technologiemi seznámíme a postaráme se, aby k nim mÄ›li skuteÄnÄ› vÅ¡ichni přístup. NÄ›co takového vÅ¡ak nelze oÄekávat.

Ať už si lidé volí v demokratické společnosti prezidenta, vládu nebo nějaké ty níže postavené politiky, vybírají si obvykle podle toho, co jim z nějakého důvodu vyhovuje. Přičemž jde ale v takových volbách nejen o další osud kandidátů, ale i nás lidí, a proto bychom neměli volit jenom podle hezké tvářičky nebo podle planých vylhaných slibů, respektive jenom natruc těm, jež volit nechceme. Měli bychom si vybrat ty, kdo nám prospějí nyní i v časech budoucích.

Bylo tomu tak i v posledních parlamentních volbách. I zde jistě spousta lidí volila jenom natruc, i zde se jistě angažovalo i dost voličů, kteří dali výhradně na pozlátko. Ale výsledek se zdál být přece jenom nadějný. Zdálo se, že jsme si konečně zvolili někoho rozumnějšího než v předchozích dvou případech.

Většinu prostě získali politici, kteří přinejmenším v rámci toho, co se nabízelo na kandidátních listinách, nabízeli rozumnější ekonomickou politiku. Už to nebyli ti předchozí, kteří byli ochotni zruinovat zemi jenom proto, aby se zalíbili nesamostatné až skoro nesvéprávné části voličské základny. Byli to lidé, kteří přiznávali to, co věděl každý, kdo nebyl slepý. Že je státní rozpočet zruinovaný a musí se šetřit.

Rozumným voličům tak konečně svitla naděje, že vláda přestane zemi zadlužovat a snad se jí podaří i o něco zredukovat obří státní dluh. Vypadalo to, že už bude ruinování země minimálně po další volební období konec.

A nějaké to utahování opasků skutečně k nelibosti mnoha lidí nastalo. Došlo k tomu, k čemu mělo a muselo dojít. Ale přesto si musí každý soudný člověk i nadále pokládat otázku: „Kdy nás přestanou zadlužovat?“ Protože i nová, prý moudřejší vláda dělá další a další dluhy. Ne takové jako předchozí vlády, ale přesto šílené.

A tak si utahujeme opasky, ale i nadále bez vidiny šťastnějších zítřků. Bez aspoň trochy světla na konci pomyslného tunelu.